Už jsem doma. Vlastně už jsem doma skoro měsíc, ale teprve teď jsem našla čas něco napsat. Chtěla bych ten půl rok nějak shrnout, něco k tomu napsat, ale zatím je to pořád hodně čerstvý a zdá se mi to jenom jako takovej delší sen.
Nejlíp se ten půl rok dá vyjádřit čísly, tak jsem si udělala takovou malou statistiku. Za 146 dní v Asii jsem procestovala (nebo aspoň navštívila) 9 zemí, 19 krát jsem nastupovala do letadla a v něm jsem nalétala přes 42,5 tisíce kilometrů. Další tisíce kilometrů jsme pak projezdili po zemi autobusama, autem a na motorkách.
Všem všímavým došlo, že 146 dní vlastně není celý půlrok. Je to necelých 5 měsíců. Můj pobyt měl původně trvat přesně 150 dní. Na začátku prosince jsem si ale přesunovala letenku, abych domů neletěla z Taipei, ale z Vietnamu, a v tom mě napadlo, že by byla sranda přijet domů o pár dní dřív. Kufry jsem domů poslala už předem z Taipei, a tak jsem byla jenom s baťůžkem. Mohla jsem to vzít se vším všudy a přijet domů metrem, ale to se mi zase nechtělo, tak jsem o tom řekla bráchovi, a ten pro mě na letiště přijel. Jinak to nikdo nevěděl. Náplň mých prvních dnů v Praze tedy byla, že jsem objížděla rodinu a kamarády, kteří si mysleli, že jsem ještě na Taiwanu, a dělala překvápko. Byla to docela sranda.
Ve středu, kdy jsem měla oficiálně přijet, na mě čekaly Vánoce. Sešla se celá rodina, měli jsme kapra s bramborovým salátem, stromeček a dokonce i dárky. Ukázalo se, že Vánoce nejsou jenom o tom datu, ale i třetího února může člověk užírat ve spíži bramborovej salát a mít z toho neuvěřitelnou radost.
Hned ve čtvrtek přijela na návštěvu Ruby, takže jsme dali sraz se (skoro) všema Čechama z Taipei a zašli jsme s Ruby na pivo. Byla tady tři dny, tak jsem si s ní prošla Prahu, podívala se do školy (po dlouhé době) a připomněla jsem si, jak chutná český jídlo a pivo. Toho jsem si první týden užila až až. Díky Verče za skvělý uvítací Knedlo, vepřo-kachno, zelo, a taky za tataráček.
Za ten měsíc jsem toho opravdu stihla požehnaně. Měla jsem skvělou uvítací párty (díky všem, co dorazili). Byla jsem v Rakousku na horách, na soutěži s orchestrem, na lize ve squashi i v bowlingu a spoustu dalšího. Začala jsem chodit na čínštinu a zase jsem se pořádně pustila do hraní na ságo. Prostě jsem najela do svého nabitého plánu, tak jak jsem ho v září opustila. (No dobře, ještě jsem si něco přidala.) Minulý týden nám začala škola a zítra se vracím do práce. Ale je to super. To nicnedělání v Taipei už mi lezlo na nervy.
Všichni se mě ptají, co bylo na tom mým cestování nejlepší. Je hrozně těžký to takhle shrnout, ale pokusím se. Kdybych měla dát nějakou radu, kam vycestovat, nejspíš bych to rozdělila na dvě části. Jednak na země chudší, levnější, ale velmi zajímavé, jako je Barma, Thajsko, Vietnam, Filipíny. A pak země bohaté nebo minimálně srovnatelné s naší republikou a to je Taiwan, Jižní Korea, Japonsko a Hongkong. Z těch levnějších zemí bych určitě doporučila Barmu, která je ještě neobjevená, málo turistická a jsou tam skvělá místa na cestování. Stejně tak Vietnam, který už je trochu profláklejší, ale pořád je cestování tam parádní. U Filipín hrozně záleží, na který ostrov se vydáte. Jižnější jsou hodně o plážích a o přírodě, takže na takovou tu "válecí" dovolenou super. My jsme byli na Luzonu a to bylo hodně o cestování a tím bohužel také hodně o sezení v autě. Z těch bohatších zemí bych určitě doporučila Jižní Koreu, která je skvělá a mě osobně nadchla mnohem víc než Japonsko. V Japonsku jsem teda byla jenom v Tokyu a v Naganu, takže nemůžu srovnávat jih, kde jsem nebyla, ale s tím, co jsem viděla, byla Korea jednoznačně zajímavější. Hongkong jako samostatná destinace asi nevystačí, ale kdybyste tam měli třeba přestup, tak se do města určitě podívejte. Mrzí mě, že jsme se nedostali do Číny jako takové, protože Peking a Xian by určitě stály za to. Pracuju na své čínštině a doufám, že se tam někdy ještě vypravím. A v neposlední řadě Taiwan. Taiwan je nádherný ostrov, co se přírody týče a super místo na žití. S tím turismem už je to trochu horší. Jestli jste trochu můj blog četli, tak víte, že města na Taiwanu jsou všechna stejná a po jakýchkoliv dvou městech už vás třetí nenadchne. Pokud jste ale více na přírodu, na chození po horách nebo ježdění na kole, pak je Taiwan ta správná volba. Hory si tam opravdu užijete, nejvyšší měří skoro 4 tisíce, spoustu překrásných národních parků, a když zvolíte kolo, tak naopak můžete jet po krásné pobřežní cestě ze severu až na jih. Taiwan je také super základna na cestování. Je to uprostřed jihovýchodní Asie, a tak je snadné se kamkoliv dostat.
Co se studijního pobytu týče, rozhodně bych neměnila. Taiwan byl super. Žití je tam trochu levnější než v Česku a životní úroveň je přitom hodně vysoká. Škola nebyla náročná, což není od věci, když chcete být každý víkend někde v čudu. Asie je jinej svět, ale na Taiwanu se to dalo tak nějak dobře vstřebat. Ve škole mi všechny předměty uznali, čímž si (se známkama AAABBB) ještě trochu vylepším průměr. Vlastně jenom těžko hledám nějaké zápory. V průběhu se toho našlo spoustu, jazyková bariéra, švábi na pokoji, jídlo nebo třeba neznalost angličtiny u místních, ale zpětně se mi to všechno zdá jako úplné maličkosti oproti tomu, co jsem tam zažila, viděla a procestovala.
Mezinárodní bilaterární dohody doporučuji všem! A všichni by měli někam vycestovat. Čím dál, tím líp. V Německu nikdy nepoznáte, jak se mají lidi na druhém konci světa. Německo (a tak skoro všechny státy Evropy) jsou vlastně taková větší či menší Česka, kde se jenom mluví jinou řečí. V Barmě jsem viděla asi nejchudší vesnici, lidé měli dřevěné chatrče na kůlech, bohatší měli vola, chudší jenom nějakou tu slepici. Ti lidi byli ale neskutečně šťastní, a to, že nemají elektřinu nebo telefon je vůbec neštvalo. V Taipei jsem poznala kluky z Paraguaye (a obecně z celé jižní Ameriky) a ti už se nikdy nechtějí vrátit domů, protože tam je nebezpečno, špatné školství a téměř nedostupné zdravotnictví. Když se venku setmí, tak nemůžete vyjít ven, v Brazílii v metru nemůžete vyndat mobil, protože by vám ho hned někdo ukradl. Pak jsem poznala Gambijce, kteří byli jedni z těch šťastných, že se do Taipei vůbec dostali, protože demokracie v Gambii je jenom slovo, které nic neznamená.
Prostě a jednoduše, buďte rádi odkud jste, a kde máte možnost žít, protože miliardy lidí po celém světě to tak nemají. Já měla tu možnost, že jsem poznala kus světa a spoustu lidí, kteří mi otevřeli oči. Školství, na které se u nás tak nadává je ve výsledku jedno z nejlepších na celém světě. Škola v Taipei pro mě byla naprostá brnkačka, ale většina z mých spolužáků dost tápala. Nehledě na to, že za školu vůbec neplatíme, to nikde v zahraničí neexistuje. V Taipei (stejně jako v Americe) fungují studentské půjčky, které máte na studium na univerzitě, a pak je splácíte třeba do čtyřiceti. Asi bych to shrnula tím, co mi řekl Edie z Paraguaye. "Vy máte v Česku výborné školství, školy neplatíte, můžete jít bez problému k doktorovi, je tam bezpečno, večer se můžete jít projít kamkoliv, máte nádherná historická města a super přírodu. Ještě ke všemu je všechno mnohem levnější než na západě Evropy. To zní jako ráj na zemi." A taky že jo! Takže si všichni přestaňte stěžovat, jaký je Česko blbý a začněte si vážit toho, kde jste se narodili.
Úplně poslední, co tu napíšu je asi to, že na celém tom cestování je nakonec stejně nejlepší ta cesta domů. Člověk, co vymyslel větu "všude dobře, doma nejlíp" moc dobře věděl, co říká. Teď si dám od cestování trochu pauzu, ale člověk nikdy neví, kam ho vítr (čas, život, osud?) zavane.
A dejte si pivo! Na zdraví (protože to je ostatně to nejdůležitější)!
